Prožil jsem měsíc v Kalevale

1. dubna 2013 v 15:26 |  Závody
Kalevala sled dog race on 440km
Závod severní tajgou v severozápadním Rusku s názvem Kalevala se letos konal již po čtvrté. Po téměř dvouletém váhání jsem se na podzim roku 2012 rozhodl tohoto závodu zúčastnit a zároveň zjistit, jak na tom je sport se psy v této části Ruska.
A tak se koncem listopadu roztočil kolotoč příprav, tréninků a hledání v mapách. Příprava na závod byla poměrně náročná už jen proto, že se nedařilo získat podrobnější informace o profilu tratí, jejich délce a náročnosti etap, kterých v tomto závodě bylo celkem sedm.
Dalším oříškem byla cesta, každý nás považoval za blázny, když se dozvěděl, že se chystáme na závody do severního Ruska autem. Cesty v dostupných mapách vedli od města nikam, a popisovány byly jako cesty, které se udržují v létě a v zimě jen nárazově dle potřeb místních dělníků. Fotografie cest z Google Earth toto jen potvrzovali,ale neměl jsem na výběr a začal jsem se soustředit na přejezd hranic s Ruskem.
Zjištění, co vše bude potřeba k přechodu ruských hranic, v nás vzbuzovalo hodně nejistoty a obav. Víza, pojištění a doklady na vše co vezeme, byly tím nejmenším, ale ani na ruském konzulátu nevěděli, co vše budeme potřebovat ke vstupu s devíti psy a opětovnému návratu. Prý záleží na náladě daného celníka a veterináře. Jak se přibližoval den odjezdu, byl jsem stále pevněji rozhodnutý odjet za každou cenu a toto severské dobrodružství si užít. Pejskové byli v perfektní kondici a psychické pohodě. V předvečer našeho odjezdu přijel můj kamarád Milan z Hřebečné, který se mushingu věnuje již přes dvacet let. Poslední porada, poděkování sponzorům a vyrážíme.
Cesta vedla přes Německo, Polsko, Litvu, Lotyško, Estonsko, Finsko a Rusko. Celkem3200 kmdo Kalevaly. Až na finsko-ruskou hranici bylo vše bez problémů a k našemu překvapení i ruští celníci byli velice příjemní a milí. Věděli již dopředu o tom, že pojedeme přes jejich přechod a s ničím nás moc netrápili, spíše naopak. Celní deklaraci nám slečna za přepážkou s úsměvem nadiktovala a cesta byla volná. Veterina už byla jen formalitou a věci, které jsme nesměli převážet, nám celník zakryl bundou se slovy "toto nesmím vidět".
Hned za hranicí se nám otevírá široká a dobře udržovaná cesta. Je sice pokrytá sněhem, ale vzhledem k tomu, že je zima, se moc nedivím. Spíše vždy trnu hrůzou když se proti nám řítí plnou rychlostí nákladní auto vezoucí dřevo do Finska a za ním se valící oblak sněhu. Na pár vteřin nás vždy pohltil sníh a tlak vzduchu nás pořádně rozhoupal, což na silnici kde se sníh změnil v bílý led, nebylo dvakrát příjemné. Široká a rovná cesta netrvala dlouho a směrová tabule nás informovala, že z této cesty musíme odbočit na vedlejší silnici. Ukazatel Kalevala152 kmnás potěšil, ale radost střídá zděšení nad stavem silnice. Spíše lesní cesta, klikatící se tajgou mezi močály a jezery, je plná rozježděného sněhu, děr, a ledu. Rychlostí sotva třicet kilometrů trpíme společně s autem. Nemá cenu se dírám vyhýbat, jedné se vyhnu a do tří vjedu. Cesta se ještě zužuje a cedule nás informují, že dalších sto třicet kilometrů nebude možnost zavolání si pomoci. Jedeme pomalu a cestu lemují vraky aut. Najednou se proti nám objevuje buldozer upravující cestu. Stěží se vyhýbáme a obsluha stroje se řídí heslem "silnější má přednost". Takže zatímco já s autem balancuji na hraně cesty v hlubokém sněhu, on si to šine středem bez mrknutí oka. Po třech hodinách se opět dostáváme na širokou a přehlednou cestu. Do Kalevaly nám zbývá posledních52 kilometrů, které zvládáme za hodinku a pak už jen dle instrukcí nalézt hotel Welt kde nás očekávají. Po třech dnech nonstop cesty dorážíme na místo a prozatím si můžeme oddychnout.


Ubytování máme zajištěné v turistickém kempu Welt Baza, srubová osada na břehu jezera pár kilometrů za Kalevalou, se stavá na tři týdny naším domovem. Je tu vše co budeme potřebovat. Dokonce i možnost připojení k internetu což nás hodně potěšilo. Srub není nijak veliký, ale nám to stačí. Teplo, sucho, vlastní sociální zařízení je zde nadstandardem. Snad jen ustájení psů poměrně daleko od auta nám dělá vrásky. Turistická Baza je využívána bohatou klientelou z Moskvy a psi je nesmí rušit. Nakonec se nám daří přesvědčit Sašu. S tím, že naši psi jsou tiší a hodní, nám povoluje je umístit zhruba sto metrů od našeho srubu. Psům se zase naopak jejich umístění zamlouvá, jsou na kopci mezi stromy, kde mají dokonalý přehled o dění v osadě. Takže jim neunikne ani náš odchod ze srubu a vždy spustí řev dožadující se větší pozornosti či teplého pelíšku v autě.
Následující den ráno se probouzíme do pravé ruské zimy. Zatímco při našem příjezdu byla teplota vzduch-2 °C, ráno se probouzíme do-18 °C. Po snídani zjišťujeme možnosti tréninku a Saša nám sděluje, že vše je pro nás připraveno a máme upravenou cestu v délce zhruba padesáti kilometrů, kterou nám ráno projeli. Zatím vše klape a nemáme žádný problém v komunikaci ani s ubytováním. Následující dny klesla teplota k -30 °Ca mi se tak pomalu aklimatizujeme.
Do startu závodu zbývá poslední den a my jsme zde už druhým týdnem. Psi si i v-30 °Cužívají předstartovní shon a vše sledují ze svého úvaziště. Jen Cariboo se dožaduje umístění v teple vytápěného auta. Na mrazu se mu moc nelíbí a tak mu vždy vyhovíme.
Z doposud klidného místa se stalo rušné centrum, organizátoři závodu na poslední chvíli dodělávají bannery s logy sponzorů, závodníci připravují své věci a seznamujeme se v teple místní hospůdky. Bude veselo a dostáváme i několik cenných rad, hlavně co se týká praskajícího ledu a vody na jezerech. Boris, který se svojí skupinou přijel až z pěttisíc kilometrů vzdáleného Irkutsku nám projevuje osobní sympatie. Prý na nás koukal na internetu a věří, že se v závodě umístíme vysoko. Je to opravdu sympatický chlap a seznamuje nás dalšími závodníky.


Prolog závodu 23km
Pár hodin před startem prvního kola balíme vše do auta a přejíždíme na městský stadion v Kalevale. Start prologu na23 kmproběhne právě zde. Před zraky hostů, zástupců sponzorů a lidí z okolí Kalevaly se představí v průvodu jednotlivé země, ze kterých pochází závodníci. Naší Českou republiku reprezentujeme společně s Rajčákem a přidal se k nám i na poslední chvíli přihlášený Miloslav Mikolášek a Petr Elster. S rukama vyrážíme hned za Finskem do průvodu. Několik tisíc diváků tvoří výbornou atmosféru a při vyslovení slov Czechoslovakia bouřlivě tleskají. Po zahajovacím ceremoniálu se vracíme zpět k našim pejskům a máme zhruba hodinu do startu. Je potřeba namazat pejskům tlapky a nasadit botičky. Sníh na jezeře, po kterém se pojede celkem šestnáct kilometrů z třiadvaceti, je hodně vymrzlý a pejskům by vysušoval tlapky. Diváků máme u psů požehnaně a to i z důvodu, že se snažíme mluvit rusky, což se setkává s kladným ohlasem i u organizátorů závodu a posílají k nám televizní štáby. Pár minut před startem zapřaháme a najíždíme na startovní čáru. Jedu hned za Výjevem, který zde loni skončil na třetím místě a říká mi, že až ho budu předjíždět tak mám jet z leva. Pustí mě, ale má mladého psa vpravo a nechce riskovat nějaký konflikt ze stresu u mladého psa. Charašo, odpovídám a soustředím se na psy, minutu za Veljevem vyrážím a davy lidí podél trati nás ženou vpřed. Po kilometru se dostávám mimo dosah reproduktorů a vjíždím na jezero. Okamžitě se psi boří hluboko do sněhu. Hodně mě to překvapilo, nečekal jsem takový povrch, jenže velké mrazy udělaly své. Sníh vymrzl natolik, že se rozpadl na jednotlivá zrnka a není způsob jak dosáhnout pevného spojení. Kilometry na jezeře utíkají pomalu a zdá se, že se od Kalevaly vůbec nevzdalujeme. Začínám být trochu nervózní a lituji, že nemám GPS pro kontrolu rychlosti. Povzbuzuji proto psy a snažím se jim pomoci. Mezi tím se dostáváme dále na jezero, kde je povrch přeci jen rychlejší a zase musím psy trochu brzdit z jejich vysokého tempa. Je to prolog a před námi dalších sedm etap o délce čtyři sta dvacet kilometrů. Zhruba po hodině předjíždím Valjeva, do cíle nám chybí dva kilometry a lidí začíná opět přibývat. Po výjezdu z jezera již slyším, jak hlásí mé jméno a že vjíždím na stadion. Posledních tři sta metrů ženou psi vpřed a průjezd cílem si užívám. Po dojezdu nezbytná kontrola stavu psů a krátký rozhovor pro místní média. Pak už se věnujeme pejskům, je potřeba zkontrolovat tlapky, sundat botičky, postroje a připravit napájení. Vše máme do půl hodiny hotovo a pak si začínáme všímat i velkého množství dětí u našich psů. Ti si tuto pozornost vysvětlují po svém. Zatímco Cariboo krade každému menšímu dítěti v dosahu rukavice, čepice a hračky co děti dostávají od sponzorů, ostatní se všemožně lísají a užívají si drbání a focení.
Po ukončení akce se vracíme na Bazu, kde bude následující den start první etapy na sedmdesát sedm kilometrů. Podle mapy to bude docela náročná etapa s hodně členitým terénem. Připravujeme saně a povinnou výbavu, která čítá spacák do polárních podmínek, vařič s náhradním palivem, nůž, sekeru, zapalovač, náhradní postroje, obojky, botičky, mast na psí tlapky, úvaz na psy tzv. stakeout, náhradní vodítko pro případ odložení psa na kontrolním stanovišti, náhradní rukavice, čelovou svítilnu, misky pro všechny psi v teamu, krmení pro pejsky v objemu tří kilogramů pro team. Pak už záleží, co dalšího si závodník sebou vezme na trať. Večer ještě rychle kontroluji pejskům tlapky a ukládáme je do vyhřátého auta k spánku. Venku začíná pořádně mrznout a tak jdeme do hospůdky, kde už nás čeká Boris a gratuluje k šestému místu. Po jednom pivku značky Žiguli odcházím spát. Byl to náročný den, ale ty co nás teprve čekají, budou mnohem náročnější.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama