Šediváčkův long - druhá etapa 88km

1. února 2013 v 19:17 |  Závody
Ráno se probouzím do mrazivého rána, ani psům se nechce vstávat a docela protestují vylézt z vyhřátého auta. Po napojení psů odcházím na snídani a pak zase rychle k pejskům. Zjišťuji že pomocnice Ála ještě spí a tak ji budím a vyháním ze spacáku. Čas běží a start druhé etapy je zde. Jedeme 65 km po hřebenech a končíme na Bedřichovce u lyžařského vleku. Tam musím strávit povinnou pauzu čtyři hodiny a pak 33 km zpět do místa staru.
Když se blíží čas startu tak se rozmýšlím jakou taktiku zvolit. Mám jet první a nebo počkat a pustit před sebe pomalejší soupeře, to by znamenalo že je budu muset předjíždět, což mě může pomoci ještě trochu zrychlit. Psi když před sebou někoho vidí tak se do toho pořádně opřou. Nevíhodou zase bude dojetí pomalejšího závodníka v místě kde se předjet nedá což nás může pěkně spomalit. Říkám si že pojedu raději první, vlastně nepotřebuji se za někým honit. Máme dobře natrénováno a psi běží tak že je stejně musím chvílema brzdit.
A tak stojím na startu a jedem, první stoupání po sjezdovce mám za sebou a první kilometry si opravdu užívám. Hned za mnou startuje závodník z Německa a snaží se nás za každou cenu udržet. Chvilku mě docela prohání, ale jedu si své tempo. Několikrát se ohlédnu a po deseti kilometrech jedu zase sám. Mám pocit že hory jsou jen naše a začínám si popěvovat. Psi běží a opět Masaryčka. Fotografů tam je dnes jako by přijel japonský zájezd :)


Dávám psům krátkou pětiminutovou pauzu a dávám si teplý čaj od kontroly. Čas využiji a kontroluji psům tlapky zda se jim netvoří zmrzlé kuličky sněhu mezi prsty. Vše je jak má být a vyrážím dál. Cestou potkávám spousty lyžařů a většinou se přátelsky zdravíme, jen několik morousů brlá že co tam máme co jezdit když tam zrovna jedou oni. I tak je zdravím a přeji pěkný den, říkám si že tím je možná nase.. ještě víc :) . Na hřebeni máme jeden nepříjemný sjezd kde je nutné se spřežením zatočit kolem vzrostlého smrku s větvemi až na zem do prudkého a úzkého sjezdu. Pár ran od větví jsem sice schytal, ale nemám čas si ani zanadávat. Psi se prostě rozhodli že toto je zrovna místo kde je to nejvíce baví a běží jako praštění, zatímco já brzdím jak jen to jde a nic platné. Dole na konci sjezdu prudká levá zatáčka zpod větví dalších stromů a stojím. Netuším proč jsem nespadl, ale dobrý. Než se nadechnu jedeme zase dál, Cariboo prostě zavelel a jelo se. Dál cesta vedla překrásně zasnběženým spáleništěm a mírně stoupala. Dnes zde pojedu ještě jednou v druhém kole než se dostanu na Bedřichovku.
Dojel jsem kamaráda Odru který startoval v kategorii přede mnou a pochvaloval si cestu. Pejskové mu také pěkně šlapou a jedeme chvilku pospolu. Přeci jen je osm psů více jak čtyři a po chvilce mu ujíždím. To už zase jedu po známém spáleništi, cesta zde stoupá a klikatí se až pod hřeben kde začíná klesat. Sjezd dolů si užívám až k tobogánu, prudký sjezd v délce několika kilometrů místy ne širší než jeden metr. Dole pod tobogánem je odbočka na Bedřichovku kam dojíždím v půl čtvrté. Pomocník mi zde pomáhá navést psy tak, abych po čtyřech hodinách mohl bezproblémů odstartovat. Psi si hned lehají a válejí se ve sněhu.


Mezitím pomocí kotvy zajišťuji saně a jdu pejskům pro vodu k napájení a lehkému krmení. V teplé vodě rozmíchávám čtyři kilogramy mletého hovězího masa a dávám psům jejich svačinku. Já se jdu občerstvit do několik metrů vzdáleného stanu. nění tam sice žádné extra teplo, ale přeci jen teplota o pár stupňů vyšší něž venku je příjemná. Dávám si klobásku a malé pivečko. Než stihnu klobásu sníst, zrzla mi pěna na pivu a pití ledového nápoje je spíše noční můrou. Volím tedy zdejší specialitu. Medvědice, každá čtvrtá je prý zadarmo, ježe čtvrtou prý nikdo ještě nedal :) Svařené víno, s velkým panákem rumu, griotky, absintu a slivovice zahřeje natolik že se raději vzdávám pokusu překonat místní rekord a pokusit se přežít čtyři drijáky. Jdu k pejskům a chvilku u nich v mínus deseti sedím. Věci mám propocené a je mi docela nepříjemná zima. Proto vytahuji ze saní teplou bundu kterou sundám až dorazíme do cíle.


Mezi tím dojíždějí další a další závodníci, každý je plný zážitků z části dnešní etapy a tak si povídáme. Po čtyřech hodinách opět startuji, je půl osmé, tma a docela slušně mrzne. Psi jsou plni elánu běžet a tak si říkám že brzdit je nebudu, do cíle to je jen 33 km a při dobrém čase to zvládnu něco málo přes dvě hodinky. Nejhorší bude stoupání na Pěticestí, dlouhé táhlé soupání po široké urolbované cestě, které vůbec neutíká. Ještě že je tma a psi běží fakt skvěle. Za světla čelovky si myslí že za každým stromem čeká kočička nebo jiné chutné zvířátko a běží a běží. Proto jsem za půl hodiny na Pěticestí abych opět dlouhým sjezdem sjel do údolí. Následné stoupání je asi ještě horší, ale jede se jen skůtrem projetou cestou a to mě baví. Než se pokochám dalším sjezdem mezi stromy přijíždím ke kostelu u Matouše a do cíle dnešního dne mi schází posledních půl kilometru po sjezdovce.


Do cíle dojíždím spokojený a i pejskové vrtí spokojeně ocásky. Ví že je nyní čeká vyhřáté auto a nějaká ta odměna za dnešní práci. I já se jdu později odměnit do restaurace a ve společnosti ostatních musherů pokračujeme v bujarém veselí až do pozdních hodin.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama