Rusko 2014 Příprava

23. února 2014 v 19:34 |  Závody
Sezona závodů psích spřežení je ve svém vrcholu a já se po půl roce příprav opět chystám do severní Karelie v Rusku. Závod Kalevala kterého jsem se účastnil i v roce 2013 je pro nás absolutním vrcholem letošní jinak úspěšné závodní sezony. Vše bylo podřízeno přípravě na tento závod a věřím že jak moji psi tak i já jsem na závod dobře připraven. Do našeho desetičleného psího týmu jsem přibral dvouletou fenku Canis Asamara pro kterou bude tento závod velice náročný.
Na cestu dlouhou přes tři tisíce kilometrů vyrážíme v úterý 25 února večer. V Kalevale pak strávíme 25 dní. Prvních deset dní máme na přípravu k závodu a aklimatizaci. Další informaci o průběhu závodu zde po 1.březnu kdy do Kalevaly přijedeme.



Děkuji všem kamarádům za podporu, sponzorům za nemalou finanční podporu.
Děkuji,
MĚSTO PODBOŘANY www.podborany.net
AGROSPOL PETROVICE, s.r.o. Ing. Pavel Pavelka
p. VLADIMÍR JEHLIČKA, Prof pet Corporation CZ, Kennels Favourite High Pover + www.profikrmeni.cz
ZeroDC výroba a prodej kynologických potřeb, speciální postroje pro mushing a jiné psí sporty. www.zerodc.cz
ORION PHARMA, přípravky APTUS pro urychlenou regeneraci našich pejsků, Prosportdog, Reconvalescent, Nutrisal
http://www.orionvet.dk/front_cz
VAPO Podbořany
AUTO HOMOLKA Rudolf Homolka autorizovaný dealer vozů Ford a Volvo http://www.auto-homolka.cz/
 

ME Beloeil, Belgie

27. listopadu 2013 v 17:48 | Roman |  Závody

Dva týdny po závodech Mistrovství Světa v Itálii se náš tým vydal na cestu do belgického Beloeil kde se konalo mistrovství Evropy FISTC v závodech psích spřežení. I tentokrát jsem chtěl startovat ve třídě osmi psů, ale jedinou změnou měla být délka trati. Na místo sprintu jsem chtěl startovat na středně dlouhých tratích. Jenže nedostatečná konkurence v těchto kategoriích nás přiměla se vrátit ke sprintu kde byla účast přeci jen větší.
Hned po příjezdu do místa závodu nás trochu překvapilo počasí když běhen večera napadlo asi pět centimetrů sněhu. Teploty kolem nuly a sníh to byla asi ta nejhorší kombinace počasí pro závod i psy. Nám se jen s těží dařilo usušit mokré věci, a psi jenž zse z trati vracejí mokří jen stěží usichají i když mají k dispozici slámu do které si mohou lehnout.
První prohlídka trati nás zavedla do lužního lesa se spoustou cestiček a cest. Trať se klikatila mezi stromy,neustále klesala a hned zase soupala. Vím že tady to psy bude bavit a poběží co budou moci a tak budu muset dávat hodně velký pozor bych někam špatně neodbočil. Další záludností tratě byly hluboké úvozy v kterých bylo tolik bláta že se zde jen těžko dalo běžet. Na bláto jsme ze závodů zvyklí, ani voda nám nevadí, ale toto bylo opravdu nepříjemně hluboké a hlavně se to nedá nikudy z kraje oběhnout.


Večer po slavnostním zahájení závodu diskutujeme s členy naší reprezentace o povrchu tratě a nejlepší tzaktice do hlubokých louží. Prostě asi bude vše potřeba jet úpřímo středem. Sice nejhlubší místo, ale více vody zaručuje řidčí bláto a tudíž daleko snážší průjezd usekem s minimálním sdržením.
Ráno v den prvního kola závodu tradičně připravuji pejskům napájení a své vybavení. Čas utíká a já se chystám na start, mám dost pomocníků k pejskům a to je příjemné. Nemusím řešit zda dokážu v případě nutnosti zastavit a vyhnout se překážce cestou na start. Trvá to jen několik minut a stojím definitivně připraven k závodu, startér odpočítává poslední vteřiny a já vyrážím na jeho povel. Prvních pár set metrů je vše v pořádku, jenže po vjezdu do lesa se v rychlosti jen těžko orientuji na trati. Kličkuji mezi stromy a cestu vnímám jen intuitivně. Psy to opravdu v takto členitém terénu baví a běží jak nelépe mohou. Vše je rychlejší než jsem si představoval a bláto ještě horší než jsem čekal. I tak se nám daří a do cíle vjíždíme v perfektním tempu a únava na psech není po deseti kilometrech ani znát. Po nezbytných veterinárních kontrolách a kontrole vybavení dojíždím k autu a pejskové se těší na svoji zasloužěnou odměnu. Tou je spousta masa, konzerv různých příchutí od našeho sponsora pana Vladimíra Jehličky a jeho společnosti Kennels´Favourithe, kterou zde v ČR zastupuje.


Za pár desítek minut pejskové odpočívají v příjemně vyřátém autě a já čistím všechno vybavení od bláta, listí a jehličí. Je zima a ruce mi mrznou nepředstavitelným způsobem. Rukavice nepomáhají a tak se jdu ohřát do restarace vzdálené jen několik desítek metrů od našeho úvaziště. Je tam i část naší české výpravy a tak si konečně dávám jedno malé pivo.
Je docela dobré a dal bych si ještě jedno, ale musím zpět ke psům a nakrmit je. Mezi tím sleduji stále probíhající závod a čas od času se jdu podívat a nebo pomoci někomu z našich na start či do cíle.
Druhý den ráno již víme co přesně nás na trati čeká a vše probíhá bez větších problémů. Jen jednou se nám stalo že psi v plné rychlosti proběhli odbočku za stromem na místo toho aby to udělaly před ním. Stálo nás to pár vteřinek a naštěstí jsem je nemusel otáčet, Jen jsem projel nějakým okrasným keřem a vrátil se tak na cestu. Do cíle jsem dojel bez dalších problémů a náš náskok před druhým se opět o něco navíšil.


Poslední závodní den a pak nekonečné balení všech dovezených věcí. Startuji hned v deset hodin ráno a závod pro nás brzy skončí. Hned po dojezdu do cíle obstarávám pejsky a pouštím se do postupného úklidu věcí a nakládám je do auta. Cesta domů nám zabere zase téměř dvanáct hodin jízdy a tak věci pro psy musím naložit poslední. Za pár hodin mám vše hotové a již se soustředíme na čas vyhlášení výsledků a slavnostní ceremoniál. Belgičani mají trochu spoždění a vše se protahuje až do šesté hodiny večerní.
Domů si odvážíme titul mistra Evropy ve třídě osmi psů a zač


Mistrovství Světa Falze´ Di Piave, Itálie

14. listopadu 2013 v 22:47 | Roman |  Závody

Když jsem v roce 2011 vyhrál Mistrovství Světa ve třídě osmi psů v německém Borkenu byl jsem hodně překvapen. O rok později jsem startoval na ME ve stejné třídě a s přehledem jsem zvítězil. Letos když nám koncem srpna začala závodní sezona psích spřežení tak jsem si říkal že budu rád když navážeme na výsledky z posledních dvou let. Věděl jsem však že po tom co jsem se spíše připravoval na závody typu long se celý tým spíše zpomalí a nebude tak snadné v začátku sezony psy rozběhat do rychlosti tak abych mohl konkurovat specialistům na sprintové závody.


Po dvou měsích pravidelného a pro psy náročného tréninku s téměř půl tunovou zátěží jsem vyrazil společně s Českou reprezentací do Italského Falze´Di Piave nedaleko Benátek. Cesta nám trvala téměř čtrnáct hodin, během které bylo pejsky notno několikrát vyvenčit a napojit. Po našem příjezdu do místa závodu jsem vybral stinné místo pro psy, teplota dosahovala příjemných dvaceti stupňů a sluníčko svítilo. Není to pro závod ideální teplota, ale podle předpovědi se mělo na víkend ochladit a také začít pršet.
Druhý den jsem se vydal na prohlídku trati. Z počátku je trať hodně kamenitá což jsem věděl že může být problém pro mého vůdčího psa, který nemá tento typ povrchu zrovna v oblibě. Naštěstí není tento úsek příliš dlouhý a několik set metrů snad zvládneme. Další část tratě byla jako delaná pro nás, rychlá, sámá zatáčka a plno technicky rychlých úseků nam slibovalo nevšední zážitek z jízdy. Jen jadna zatáčka budila respekt, mírně svažitá, ale téměř se stáčela o stoosmdesát stupňů zpět kolem stromu. Tady budu muset dost brzdit a nejen já. Spřežení je dlouhé a je potřeba si dost najet, ale tady není moc kam. Dále cesta pokračuje podél slepého ramena řeky Piavy až na rozlehlou louku kde se trať vytvářela spoustu smyček. Byl to úsek kde hrozilo že pukud zde dojedeme někoho na dohlet potkáme se třeba při souběžné jízdě a nebo v protisměru a dělit nás bude jen několik kolíků s nataženou dělící páskou. I tak si říkám že všichni to budou mít stejné a není zde pro nás žádný problém. Na Caribáše jako leadra je stoprocentní spoleh a nezahne nikam kam nechci. Po dalších dvou kilometrech se dostáváme do prostoru cíle kdy se trať stáčí mezi vinice a následují tři asi tříset metrové smyčky a poslední dlouhá cílová rovinka. Bude to zde hodně divácky zajímavé a pro nás přehledné. Budeme vidět soupeře za sebou i před sebou a psy to bude motivovat k ještě většímu výkonu. K autu se vracím docela unavený a Cariboo který celou trať prošel se mnou se hrne k misce s vodou. Je přes dvacet stupňů a sluníčko pořádně hřeje.


Následující dva dny máme volno a můžeme si před závodem pořádně odpočinout a vše připravit k závodu. Po zkušenosti z předchozích týdnů pořádně kontroluji káru a všechny spoje. Hlavně přední kola, ta mi letos nadělala spoutu starostí. Hned při prvním závodu sezony jsem za jízdy potkal své levé přední kolo jak letí někam do roští a hned na to i druhé přední kolo. Byla to docela rána jak jsem se zasekl do břehu potoka a závod tenkrát pro nás vlastně skončil. Takže se soustředím hlaně na uložení všech kol a jejich řádné uchycení.
V čtvrtek večer probíhá ve městě nad Piavou slavnostní zahájení po kterém dostáváme informace o časech startů a celé organizaci. Startujeme v sobotu ráno v devět hodin. Bude ještě dost chladno a budeme mít první kolo hned za sebou. Ti co startují odpoledně kolem čtvrté se budou muset po celý den neustále soustředit na napájení psů a jejich přípravu.
Ještě týž večer jdeme ve velké partě do místní pizzerie. Objednáváme asi deset pizz a každý ochutnáváme od ostatních a všechny chutnají skvěle. Po vydatné vyčeři odcházíme se slováky ke psům a i když je deset hodin večer sedíme venku u aut jen v tričku a plánujeme si kdo a kdy komu pomůže na start.

V sobotu se probouzím kolem půl šesté a venku dost silně prší. Všude stojí voda psům se do toho nečasu ani nechce. Rychle se venčí a já mezi tím připravuji napájení. Po tom co se psi napijí a trošku nají je opět schovávám do auta kde mají své boxy vystlané slámou. Já mezi tím snídám a jdu se podívat co noční vytrvalí déšt udělal s tratí. Voda teče snad úplně všude a v louce po startu stojí asi dva centimetry vody. Říkám si že to bude pěkné bláto na trati vše bude pěkně klouzat. Kolem osmé přestává pršet a teprve rozednění ukazuje to množství vody co nás čeká na trati při závodě. Připravuji si tedy Goratexové oblečení, ale špatně se vněm běží a tak volím jen normální sportovní elastické kalhoty a slabou softshelovou bundu. Stejně budu po několika stech metrech celý od bláta a mokrý.
Start se blíží velice rychle a tak vyndavám pejsky z auta. Již neprší a začíná vykukovat i sluníčko. Do startu nám zbývá asi půl hodiny. Vše mám připravené a zčínám připravovat psy. Každý má svůj postoj ušitý od firmy ZeroDC přímo na míru a označený jménem psa. Proto nám zapřežení týmu osmi psů trvá jen několik minut a po poslední kontrole vybavení najíždíme do prostoru startu. Čtyři pomocníci mi pomáhají brzdit psy a tím nás udrží posledních pár minut na startovní čáře. Jako obhájce titulu z posledního Mistrovství Světa startuji z prvního místa a za mnou všichni ostatní v kategorii. Budu pro ně takový zajíc kterého budou honit.

Stojím na startu a jediné co vnímám je nustálé škubání s károu, to jak se psy těší až vyrazí na trať. Na povel startéra vyrážíme. Prvních pár set metrů jedeme po louce plné vody, takže jsem hned mokrý. Po vjezdu do lesa se dostáváme do místa kde na trati leží vrstva naplaveného štěrku. Cariboo sice trochu zaváhá, ale nespomaluje a držíme si pěkné tempo. Trať se klikatí a v každé zatáčce nám to trochu ujíždí. Vím že jedeme hodně rychle a tak nemusím psy ani povzbuzovat. Trať je baví a běží sami, metry ubýhají a za malou chvilku jsme kousek od cíle. Při průjezdu jedné z posledních zatáček se dostáváme do smyku a bláto se mi dostává pod brýle. Vidím už jen na jedno oko, ale sundat si brýle by bylo nebezpečné. Od tlapek psů na mě létají kousky bláta a spousta vody. Do cíle nám zbývá posledních třista metrů a psi běží stejně jako po startu. Když projíždím cílem mám problém vůbec zastavit. Až pomocníci kteří na mě čekají mě zastavují a psy čeká důkladná veterinární prohlídka.

průjezd do cílové rovinky

Téměř u každého psa je veterinář a kontrolují jeho stav po doběhnutí. Trvá to několik minut a psi klidně stojí a užívají si pozornosti tolika lidí. Po příjezdu k autu je všechny pouštím na volno a dostávají svoji odměnu. Taprve teď začínám cítit že na mě není nitka suchá a v botech mám spoustu studené vody. Postarám se o pejsky a rychle odcházím do sprchy trochu se prohřát a hlavně ze sebe dostat tu spoustu bláta.
Psi si spokojeně leží na hromadě slámy kterou jsem jim z domova přivezl a já převlečen do suchého jdu pomáhat zavodníkům kteří ráno pomáhali mě.


Sluníčko opět hřeje a to způsobuje že trať sice vysichá, ale z řídkého bláta se stává hutné a lepivé bahno. Závodníci a jejich psi se vracejí do cíle zablácení k nepoznání.
Odpoledne krmím psy a čistím káru a postroje. Oficiální výsledky ještě nejsou, ale už mi volala přítelkyně z Čech že jsme po prvním kole na prvním místě s náskokem asi osmi vteřin. Mám radost, ale závodí se ještě i zítra. Čas z prvního a druhého kola se sčítaji a tak dnešní vítězství je jen malím krůčkem k celkovému vítězství v závodě.
Večer jedeme do sousedního městečka na italskou večeři a pořádně si ji užíváme. S plným břichem se vracíme ke psům. Troška péče a pak je uložit do vyhřátého a suchého auta k nočnímu odpočinku. Já ještě sedím chvilku venku s ostatníma a kolující láhev rumu pomalu mizí. I já mizím a jdu spát. Za pár hodin musím vstávat a napájet pejsky.

Ráno opět vstávám ještě za tmy a venčim. Psi jsou v dobré náladě a poskakují na úvazech. Dostávají svoji porci masa a vody a po krátkém venčení je opět zavírám do auta kde je nebude nic rušit v odpočinku. Do startu mám tři hodiny a čas se nějak vleče. Spát se mi nechce a tak opět kontroluji vybavení a plánuji si cestu domů. Nejhorší po závodě je vše zase naložit do auta, srovnat všechny věci a unavený vyrazit do noci na deseti hodinovou jízdu zpět domů.
Čas našeho startu se blíží a psi jsou již oblečeni v postrojích a já čekám na ten správný okamžik k zapřahání. Když to udělám moc brzy budu čekat dlouho na startu a psi se budou zbytečně vyčerpávat. Když zapřáhnu pozdě přijedu na start a v cestě nám budou stát už jiná spřežení startující minutu za náma a budeme tam složitě kličkovat mezi psy.
Zapřahám a čtyři minuty před startem již stojím na startovní čáře. Opět na trať vyrážím jako první, náskok sice nějaký máme, ale tady to nic neznamená. Na povel startéra vyrážíme a psi běží možná ještě lépe než první den. Pak v jedné zatáčce leader Cariboo uklouzne a pes za ním ho zamotá do jeho krční spojky. Musím skoro zastavit aby Cariboo naučeným pohybem nohu vytáhla rozběhl se dál. Trvá to jen pár vteřin, ale stejně mě to rozhodí a mám najednou pocit že začínáme zpomalovat. Pobízím tedy psy a doufám že nejedeme moc pomalu. Pak přichází další zamotání, nemusím sice stavět, jen psi trošku zvolní a Cariboo vytahuje nohu ze své zádové šňůry. Další vteřinky ztráty říkám si. Do cíle poslední kilometr a psi nabírají slušné tempo. Slyší ruch v prostoru startu a cíle a ženou se vpřed. Do cíle přijíždíme samé bláto a kára je snad o deset kilo těžší.


Veterináři zase kontrolují psy a já sleduji světelnou tabuli odpočítávající čas druhému závodníku za mnou. Porážíme ho o tři vteřiny a vím že pokud ti za náma neposkočí razantně vpřed udržím si první místo z kola prvního. Sleduji ještě třetího závodníka jenž dojel do cíle a nevěřím vlastním očím. Třetí v pořadí se propadl a do cíle na místo něj přijel španělský závodník startující ze čtvrtého místa. Bude to o vteřinky a odjíždím se psy k autu. Vím že jsem buď první a nebo druhý. Každopádně vyhraje závod ten nejlepší a to je v tomto závodě zaslouženě španělský reprezentant.
Já jsem spokojený s druhým místem a vím kde mám rezervu, vím také že to byl asi poslední závod MS IFSS na kárách kde jsem se umístil takto vysoko a udával jsem tempo v kategorii osmi severských psů. Cariboo, Devonek, Joy, Max budou za dva roky staří pro takoví závod. V příštím roce se pojede závod ME IFSS ve Francii a určitě na startu chybět nebudeme. Další závod Mistrovství Světa se jede v roce 2015 v Kanadě a tam už určitě nepojedeme. Takže až se v roce 2017 bude konat další závod MS někde v Evropě budu mít doma tým desetiletých psů na konci své závodní kariéry.


Večer se koná slavnostní ceremoniál a vyhlašování výsledků. Naše výprava získala dvě stříbrné medaile ve spřeženích a jednu zlatou v individuálních disciplínach.
Ta má stříbrná medaile má pro mě cenu zlata, dokázal jsem připravit své psy na závod ve sprintu i když naším cílem je účast v závodech typu long na vzdálenosti delší než sto kilometrů. Hlavním vrcholem bude pro náš tým účast v závodě Kalevala v severním rusku na 440 km na který odjedeme v půlce února a domů se vrátíme ze severské tajgy až začátkem dubna.
Velké díky patří lidem kteří nás v tomto sportu podporují a to největší patří našim chlupáčům. S nima se nikdy nenudím a jim vděčím za spousty nezapomenutelných zážitků.
 


Prožil jsem měsíc v Kalevale

1. dubna 2013 v 15:26 |  Závody
Kalevala sled dog race on 440km
Závod severní tajgou v severozápadním Rusku s názvem Kalevala se letos konal již po čtvrté. Po téměř dvouletém váhání jsem se na podzim roku 2012 rozhodl tohoto závodu zúčastnit a zároveň zjistit, jak na tom je sport se psy v této části Ruska.
A tak se koncem listopadu roztočil kolotoč příprav, tréninků a hledání v mapách. Příprava na závod byla poměrně náročná už jen proto, že se nedařilo získat podrobnější informace o profilu tratí, jejich délce a náročnosti etap, kterých v tomto závodě bylo celkem sedm.
Dalším oříškem byla cesta, každý nás považoval za blázny, když se dozvěděl, že se chystáme na závody do severního Ruska autem. Cesty v dostupných mapách vedli od města nikam, a popisovány byly jako cesty, které se udržují v létě a v zimě jen nárazově dle potřeb místních dělníků. Fotografie cest z Google Earth toto jen potvrzovali,ale neměl jsem na výběr a začal jsem se soustředit na přejezd hranic s Ruskem.
Zjištění, co vše bude potřeba k přechodu ruských hranic, v nás vzbuzovalo hodně nejistoty a obav. Víza, pojištění a doklady na vše co vezeme, byly tím nejmenším, ale ani na ruském konzulátu nevěděli, co vše budeme potřebovat ke vstupu s devíti psy a opětovnému návratu. Prý záleží na náladě daného celníka a veterináře. Jak se přibližoval den odjezdu, byl jsem stále pevněji rozhodnutý odjet za každou cenu a toto severské dobrodružství si užít. Pejskové byli v perfektní kondici a psychické pohodě. V předvečer našeho odjezdu přijel můj kamarád Milan z Hřebečné, který se mushingu věnuje již přes dvacet let. Poslední porada, poděkování sponzorům a vyrážíme.
Cesta vedla přes Německo, Polsko, Litvu, Lotyško, Estonsko, Finsko a Rusko. Celkem3200 kmdo Kalevaly. Až na finsko-ruskou hranici bylo vše bez problémů a k našemu překvapení i ruští celníci byli velice příjemní a milí. Věděli již dopředu o tom, že pojedeme přes jejich přechod a s ničím nás moc netrápili, spíše naopak. Celní deklaraci nám slečna za přepážkou s úsměvem nadiktovala a cesta byla volná. Veterina už byla jen formalitou a věci, které jsme nesměli převážet, nám celník zakryl bundou se slovy "toto nesmím vidět".
Hned za hranicí se nám otevírá široká a dobře udržovaná cesta. Je sice pokrytá sněhem, ale vzhledem k tomu, že je zima, se moc nedivím. Spíše vždy trnu hrůzou když se proti nám řítí plnou rychlostí nákladní auto vezoucí dřevo do Finska a za ním se valící oblak sněhu. Na pár vteřin nás vždy pohltil sníh a tlak vzduchu nás pořádně rozhoupal, což na silnici kde se sníh změnil v bílý led, nebylo dvakrát příjemné. Široká a rovná cesta netrvala dlouho a směrová tabule nás informovala, že z této cesty musíme odbočit na vedlejší silnici. Ukazatel Kalevala152 kmnás potěšil, ale radost střídá zděšení nad stavem silnice. Spíše lesní cesta, klikatící se tajgou mezi močály a jezery, je plná rozježděného sněhu, děr, a ledu. Rychlostí sotva třicet kilometrů trpíme společně s autem. Nemá cenu se dírám vyhýbat, jedné se vyhnu a do tří vjedu. Cesta se ještě zužuje a cedule nás informují, že dalších sto třicet kilometrů nebude možnost zavolání si pomoci. Jedeme pomalu a cestu lemují vraky aut. Najednou se proti nám objevuje buldozer upravující cestu. Stěží se vyhýbáme a obsluha stroje se řídí heslem "silnější má přednost". Takže zatímco já s autem balancuji na hraně cesty v hlubokém sněhu, on si to šine středem bez mrknutí oka. Po třech hodinách se opět dostáváme na širokou a přehlednou cestu. Do Kalevaly nám zbývá posledních52 kilometrů, které zvládáme za hodinku a pak už jen dle instrukcí nalézt hotel Welt kde nás očekávají. Po třech dnech nonstop cesty dorážíme na místo a prozatím si můžeme oddychnout.


Ubytování máme zajištěné v turistickém kempu Welt Baza, srubová osada na břehu jezera pár kilometrů za Kalevalou, se stavá na tři týdny naším domovem. Je tu vše co budeme potřebovat. Dokonce i možnost připojení k internetu což nás hodně potěšilo. Srub není nijak veliký, ale nám to stačí. Teplo, sucho, vlastní sociální zařízení je zde nadstandardem. Snad jen ustájení psů poměrně daleko od auta nám dělá vrásky. Turistická Baza je využívána bohatou klientelou z Moskvy a psi je nesmí rušit. Nakonec se nám daří přesvědčit Sašu. S tím, že naši psi jsou tiší a hodní, nám povoluje je umístit zhruba sto metrů od našeho srubu. Psům se zase naopak jejich umístění zamlouvá, jsou na kopci mezi stromy, kde mají dokonalý přehled o dění v osadě. Takže jim neunikne ani náš odchod ze srubu a vždy spustí řev dožadující se větší pozornosti či teplého pelíšku v autě.
Následující den ráno se probouzíme do pravé ruské zimy. Zatímco při našem příjezdu byla teplota vzduch-2 °C, ráno se probouzíme do-18 °C. Po snídani zjišťujeme možnosti tréninku a Saša nám sděluje, že vše je pro nás připraveno a máme upravenou cestu v délce zhruba padesáti kilometrů, kterou nám ráno projeli. Zatím vše klape a nemáme žádný problém v komunikaci ani s ubytováním. Následující dny klesla teplota k -30 °Ca mi se tak pomalu aklimatizujeme.
Do startu závodu zbývá poslední den a my jsme zde už druhým týdnem. Psi si i v-30 °Cužívají předstartovní shon a vše sledují ze svého úvaziště. Jen Cariboo se dožaduje umístění v teple vytápěného auta. Na mrazu se mu moc nelíbí a tak mu vždy vyhovíme.
Z doposud klidného místa se stalo rušné centrum, organizátoři závodu na poslední chvíli dodělávají bannery s logy sponzorů, závodníci připravují své věci a seznamujeme se v teple místní hospůdky. Bude veselo a dostáváme i několik cenných rad, hlavně co se týká praskajícího ledu a vody na jezerech. Boris, který se svojí skupinou přijel až z pěttisíc kilometrů vzdáleného Irkutsku nám projevuje osobní sympatie. Prý na nás koukal na internetu a věří, že se v závodě umístíme vysoko. Je to opravdu sympatický chlap a seznamuje nás dalšími závodníky.


Prolog závodu 23km
Pár hodin před startem prvního kola balíme vše do auta a přejíždíme na městský stadion v Kalevale. Start prologu na23 kmproběhne právě zde. Před zraky hostů, zástupců sponzorů a lidí z okolí Kalevaly se představí v průvodu jednotlivé země, ze kterých pochází závodníci. Naší Českou republiku reprezentujeme společně s Rajčákem a přidal se k nám i na poslední chvíli přihlášený Miloslav Mikolášek a Petr Elster. S rukama vyrážíme hned za Finskem do průvodu. Několik tisíc diváků tvoří výbornou atmosféru a při vyslovení slov Czechoslovakia bouřlivě tleskají. Po zahajovacím ceremoniálu se vracíme zpět k našim pejskům a máme zhruba hodinu do startu. Je potřeba namazat pejskům tlapky a nasadit botičky. Sníh na jezeře, po kterém se pojede celkem šestnáct kilometrů z třiadvaceti, je hodně vymrzlý a pejskům by vysušoval tlapky. Diváků máme u psů požehnaně a to i z důvodu, že se snažíme mluvit rusky, což se setkává s kladným ohlasem i u organizátorů závodu a posílají k nám televizní štáby. Pár minut před startem zapřaháme a najíždíme na startovní čáru. Jedu hned za Výjevem, který zde loni skončil na třetím místě a říká mi, že až ho budu předjíždět tak mám jet z leva. Pustí mě, ale má mladého psa vpravo a nechce riskovat nějaký konflikt ze stresu u mladého psa. Charašo, odpovídám a soustředím se na psy, minutu za Veljevem vyrážím a davy lidí podél trati nás ženou vpřed. Po kilometru se dostávám mimo dosah reproduktorů a vjíždím na jezero. Okamžitě se psi boří hluboko do sněhu. Hodně mě to překvapilo, nečekal jsem takový povrch, jenže velké mrazy udělaly své. Sníh vymrzl natolik, že se rozpadl na jednotlivá zrnka a není způsob jak dosáhnout pevného spojení. Kilometry na jezeře utíkají pomalu a zdá se, že se od Kalevaly vůbec nevzdalujeme. Začínám být trochu nervózní a lituji, že nemám GPS pro kontrolu rychlosti. Povzbuzuji proto psy a snažím se jim pomoci. Mezi tím se dostáváme dále na jezero, kde je povrch přeci jen rychlejší a zase musím psy trochu brzdit z jejich vysokého tempa. Je to prolog a před námi dalších sedm etap o délce čtyři sta dvacet kilometrů. Zhruba po hodině předjíždím Valjeva, do cíle nám chybí dva kilometry a lidí začíná opět přibývat. Po výjezdu z jezera již slyším, jak hlásí mé jméno a že vjíždím na stadion. Posledních tři sta metrů ženou psi vpřed a průjezd cílem si užívám. Po dojezdu nezbytná kontrola stavu psů a krátký rozhovor pro místní média. Pak už se věnujeme pejskům, je potřeba zkontrolovat tlapky, sundat botičky, postroje a připravit napájení. Vše máme do půl hodiny hotovo a pak si začínáme všímat i velkého množství dětí u našich psů. Ti si tuto pozornost vysvětlují po svém. Zatímco Cariboo krade každému menšímu dítěti v dosahu rukavice, čepice a hračky co děti dostávají od sponzorů, ostatní se všemožně lísají a užívají si drbání a focení.
Po ukončení akce se vracíme na Bazu, kde bude následující den start první etapy na sedmdesát sedm kilometrů. Podle mapy to bude docela náročná etapa s hodně členitým terénem. Připravujeme saně a povinnou výbavu, která čítá spacák do polárních podmínek, vařič s náhradním palivem, nůž, sekeru, zapalovač, náhradní postroje, obojky, botičky, mast na psí tlapky, úvaz na psy tzv. stakeout, náhradní vodítko pro případ odložení psa na kontrolním stanovišti, náhradní rukavice, čelovou svítilnu, misky pro všechny psi v teamu, krmení pro pejsky v objemu tří kilogramů pro team. Pak už záleží, co dalšího si závodník sebou vezme na trať. Večer ještě rychle kontroluji pejskům tlapky a ukládáme je do vyhřátého auta k spánku. Venku začíná pořádně mrznout a tak jdeme do hospůdky, kde už nás čeká Boris a gratuluje k šestému místu. Po jednom pivku značky Žiguli odcházím spát. Byl to náročný den, ale ty co nás teprve čekají, budou mnohem náročnější.

Příprava na závod v ruské Kalevale

3. března 2013 v 14:17 |  Závody
Dnes je to třetí den co jsme s pejskama v ruské Kalevale. Ubytováni v dřevěném srubu na břehu jezera není nijak komfortní, ale teplo tam je. Je vidět že plyn zde mají stejně jako naftu a benzín za polovinu něž u nás doma. Trošku nám dělá zmatek posun časového pásma. Rozednívá se až v půl deváté a sluníčko zapadá v osm hodin věčer. Problém to sice není, ale je potřeba kontrolovat ten správný čas, který je zde o tři hodiny dopředu oproti našemu v ČR. Na mob. telefonu máme čas místní a na notebooku čas český. Občas nás tedy zaskočí že už je tolik hodin.


Co se týká počasí tak zatím je pořádně chladno a mrazy kolem - 20°C se drží po celý den. V noci klasají teploty ještě níže, takže třetí den už auto odmítlo nastartovat a nezbyde než počkat na slibované oteplení. Teploty prý nebudou nižší než - 10°C. Dnes kdy teplota klesla k -26 jsem nejel ani trénovat, není potřeby honit pejsky v také zimě a tak jsme se rozhodli den strávit jen procházkou po okolí a seznamování se s místním životem. Na jeře jsem potkal několik rybářů a nejvíce mě zaujal jejich úlovek. Čekal jsem že mají pár malích rybek a na místo toho měli vanu plnou štik. Trtošku jim závidím a říkám si že to musím určitě zkusit také.
Včerejší trénik jsem zkusil natočit nějaké video a umístil ho na YouTube, trať byla mírně zvlněná a rychlá. Padesát km jsem jel podle GPS průměrem 18km/h takže paráda. Pejskové si stále drží formu a nebudu to přehánět s velkým ježděním zde před závodem.


Také dnes za náma přišel Jevgenij Valeev, místní musher provozující zde jízdy se psím spřežením a moc se mu líbí naši psi a jejich poslušnost při zapřahání :) No alespoň neděláme ostudu, ale musím říci že k tréninku vyjíždím smerem k jezeru z kopce dolů kde je levá zatáčka a hned ostře doprava na jezero. Jak se říká, mám to vždy plné brýle, oči vyvalené a jen si říkám nelehnout tu. Místní nás vždy se zájmem pozorují, asi čekají kdy skutečně odjedu od srubu po břiše. :D




Díky partnerům kteří nás podporují se účastníme jednoho z největších závodů v Rusku.
Siberian Husky team děkuje:
MĚSTO PODBOŘANY www.podborany.net
AGROSPOL PETROVICE, s.r.o. Ing. Pavel Pavelka
p. VLADIMÍR JEHLIČKA, Prof pet Corporation CZ, Kennels Favourite High Pover+ www.profikrmeni.cz
ZeroDC výroba a prodej kynologických potřeb, speciální postroje pro mushing a jiné psí sporty. www.zerodc.cz
KOVOVÝROBA SVOBODA, s.r.o Hořovičky www.kovosvoboda.cz
ORION PHARMA, přípravky APTUS pro urychlenou regeneraci našich pejsků, Prosportdog, Reconvalescent, Nutrisal
http://www.orionvet.dk/front_cz
VAPO Podbořany

Cestou na Kalevalu

27. února 2013 v 8:21 |  Závody
Tak po dlouhých přípravách jsem konečně na cestě do Ruska. Balení a poslední den před odjezdem nám dal pořádně zabrat. Na cestu jsem vyrážel v pondělí večer a musím říci že do té mrznoucí mlhy se mi vůbez nechtělo jet. Naštěstí od Drážďan byla cesta dobrá a naše auto naložené pomalu tunou nákladu uhánělo směrem na východ. Po dvaceti hodinách jizdy jsem se dostal přes Polsko a už teď se netěším na cestu zpět. Hrůza. :)
Během cesty s Rajčákem venčíme pejsky a musím říci že cestu snášejí pohodově. Jen v Lotyšsku jsem měl chuť hned zapřáhnput a jet dále na saních. Bylo tam všude tolik sněhu. Dále na sever sněhu ještě přibývalo a cesta se prodlužovala. Plánovaný trajekt nám o půl hodiny ujel. Nevadí říkám si a spíme v přístavu kde byl absolutní klid až do rána.
Po nalodění na trajekt a lehké snídani o pěti chodech se kocháme nekonečnou ledovou plání před náma, ktarou loď proráží s velkým rachotem. Rajčák stále hledá vytápěnou kuřáckou místnos na palubě lodi, nechce se mu ven na mráz.
Po vylodění nás čeká ještě tisíc kilometrů směrem na severovýchod a obávaná Finsko - Ruská hranice. Nevíme co nás v zemi tisíců jezer čeká, ale těšíme se na další cestu a možná zbyde i trocha času na návštěvu nějakého místního supermarketu. Musím přeci Alče něco koupit, třeba malého soba.
Soráč za pravopis, ale za poslední 48 hodin jsem spal jen 5 hodin a nemám sílu ani chuť po sobě něco opravovat. :D


Díky partnerům kteří nás podporují se účastníme jednoho z největších závodů v Rusku.
Siberian Husky team děkuje:
MĚSTO PODBOŘANY www.podborany.net
AGROSPOL PETROVICE, s.r.o. Ing. Pavel Pavelka
p. VLADIMÍR JEHLIČKA, Prof pet Corporation CZ, Kennels Favourite High Pover+ www.profikrmeni.cz
ZeroDC výroba a prodej kynologických potřeb, speciální postroje pro mushing a jiné psí sporty. www.zerodc.cz
KOVOVÝROBA SVOBODA, s.r.o Hořovičky www.kovosvoboda.cz
ORION PHARMA, přípravky APTUS pro urychlenou regeneraci našich pejsků, Prosportdog, Reconvalescent, Nutrisal
http://www.orionvet.dk/front_cz
VAPO Podbořany


Kalevala 2013

17. února 2013 v 19:46 |  Závody
Kalevala, město ležící v regionu severní Karelie na severozápadě Ruska. Právě zde startuje 9.3.2013 závod psích spřežení na 440 km severní taigou. Rozhodnutí účastnit se tohoto závodu padlo již v roce 2011, ale bylo potřeba počkat než někteří psi z týmu dospějí a dorostou v silné saňové psy.

Díky partnerům kteří nás podporují se účastníme jednoho z největších závodů v Rusku.
Siberian Husky team děkuje:
MĚSTO PODBOŘANY www.podborany.net
AGROSPOL PETROVICE, s.r.o. Ing. Pavel Pavelka
p. VLADIMÍR JEHLIČKA, Prof pet Corporation CZ, Kennels Favourite High Pover+ www.profikrmeni.cz
ZeroDC výroba a prodej kynologických potřeb, speciální postroje pro mushing a jiné psí sporty. www.zerodc.cz
KOVOVÝROBA SVOBODA, s.r.o Hořovičky www.kovosvoboda.cz
ORION PHARMA, přípravky APTUS pro urychlenou regeneraci našich pejsků, Prosportdog, Reconvalescent, Nutrisal
http://www.orionvet.dk/front_cz
VAPO Podbořany

Náš odjezd je naplánován na 25.2. v odpoledních hodinách. Cesta povede napříč Polskem, Litvou, Lotyškem, Estonskem, Finskem, Ruskem, celkem cca. 2600 km. Předpokládáme že po čtyřech dnech dorazíme do místa závodu, kde budeme nějaký čas ještě trénovat a samozřejmě si najdeme chvilku i na prohlídku města Kalevala.

http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=vnbCPwJaJAM





Šediváčkův long - druhá etapa 88km

1. února 2013 v 19:17 |  Závody
Ráno se probouzím do mrazivého rána, ani psům se nechce vstávat a docela protestují vylézt z vyhřátého auta. Po napojení psů odcházím na snídani a pak zase rychle k pejskům. Zjišťuji že pomocnice Ála ještě spí a tak ji budím a vyháním ze spacáku. Čas běží a start druhé etapy je zde. Jedeme 65 km po hřebenech a končíme na Bedřichovce u lyžařského vleku. Tam musím strávit povinnou pauzu čtyři hodiny a pak 33 km zpět do místa staru.
Když se blíží čas startu tak se rozmýšlím jakou taktiku zvolit. Mám jet první a nebo počkat a pustit před sebe pomalejší soupeře, to by znamenalo že je budu muset předjíždět, což mě může pomoci ještě trochu zrychlit. Psi když před sebou někoho vidí tak se do toho pořádně opřou. Nevíhodou zase bude dojetí pomalejšího závodníka v místě kde se předjet nedá což nás může pěkně spomalit. Říkám si že pojedu raději první, vlastně nepotřebuji se za někým honit. Máme dobře natrénováno a psi běží tak že je stejně musím chvílema brzdit.
A tak stojím na startu a jedem, první stoupání po sjezdovce mám za sebou a první kilometry si opravdu užívám. Hned za mnou startuje závodník z Německa a snaží se nás za každou cenu udržet. Chvilku mě docela prohání, ale jedu si své tempo. Několikrát se ohlédnu a po deseti kilometrech jedu zase sám. Mám pocit že hory jsou jen naše a začínám si popěvovat. Psi běží a opět Masaryčka. Fotografů tam je dnes jako by přijel japonský zájezd :)


Dávám psům krátkou pětiminutovou pauzu a dávám si teplý čaj od kontroly. Čas využiji a kontroluji psům tlapky zda se jim netvoří zmrzlé kuličky sněhu mezi prsty. Vše je jak má být a vyrážím dál. Cestou potkávám spousty lyžařů a většinou se přátelsky zdravíme, jen několik morousů brlá že co tam máme co jezdit když tam zrovna jedou oni. I tak je zdravím a přeji pěkný den, říkám si že tím je možná nase.. ještě víc :) . Na hřebeni máme jeden nepříjemný sjezd kde je nutné se spřežením zatočit kolem vzrostlého smrku s větvemi až na zem do prudkého a úzkého sjezdu. Pár ran od větví jsem sice schytal, ale nemám čas si ani zanadávat. Psi se prostě rozhodli že toto je zrovna místo kde je to nejvíce baví a běží jako praštění, zatímco já brzdím jak jen to jde a nic platné. Dole na konci sjezdu prudká levá zatáčka zpod větví dalších stromů a stojím. Netuším proč jsem nespadl, ale dobrý. Než se nadechnu jedeme zase dál, Cariboo prostě zavelel a jelo se. Dál cesta vedla překrásně zasnběženým spáleništěm a mírně stoupala. Dnes zde pojedu ještě jednou v druhém kole než se dostanu na Bedřichovku.
Dojel jsem kamaráda Odru který startoval v kategorii přede mnou a pochvaloval si cestu. Pejskové mu také pěkně šlapou a jedeme chvilku pospolu. Přeci jen je osm psů více jak čtyři a po chvilce mu ujíždím. To už zase jedu po známém spáleništi, cesta zde stoupá a klikatí se až pod hřeben kde začíná klesat. Sjezd dolů si užívám až k tobogánu, prudký sjezd v délce několika kilometrů místy ne širší než jeden metr. Dole pod tobogánem je odbočka na Bedřichovku kam dojíždím v půl čtvrté. Pomocník mi zde pomáhá navést psy tak, abych po čtyřech hodinách mohl bezproblémů odstartovat. Psi si hned lehají a válejí se ve sněhu.


Mezitím pomocí kotvy zajišťuji saně a jdu pejskům pro vodu k napájení a lehkému krmení. V teplé vodě rozmíchávám čtyři kilogramy mletého hovězího masa a dávám psům jejich svačinku. Já se jdu občerstvit do několik metrů vzdáleného stanu. nění tam sice žádné extra teplo, ale přeci jen teplota o pár stupňů vyšší něž venku je příjemná. Dávám si klobásku a malé pivečko. Než stihnu klobásu sníst, zrzla mi pěna na pivu a pití ledového nápoje je spíše noční můrou. Volím tedy zdejší specialitu. Medvědice, každá čtvrtá je prý zadarmo, ježe čtvrtou prý nikdo ještě nedal :) Svařené víno, s velkým panákem rumu, griotky, absintu a slivovice zahřeje natolik že se raději vzdávám pokusu překonat místní rekord a pokusit se přežít čtyři drijáky. Jdu k pejskům a chvilku u nich v mínus deseti sedím. Věci mám propocené a je mi docela nepříjemná zima. Proto vytahuji ze saní teplou bundu kterou sundám až dorazíme do cíle.


Mezi tím dojíždějí další a další závodníci, každý je plný zážitků z části dnešní etapy a tak si povídáme. Po čtyřech hodinách opět startuji, je půl osmé, tma a docela slušně mrzne. Psi jsou plni elánu běžet a tak si říkám že brzdit je nebudu, do cíle to je jen 33 km a při dobrém čase to zvládnu něco málo přes dvě hodinky. Nejhorší bude stoupání na Pěticestí, dlouhé táhlé soupání po široké urolbované cestě, které vůbec neutíká. Ještě že je tma a psi běží fakt skvěle. Za světla čelovky si myslí že za každým stromem čeká kočička nebo jiné chutné zvířátko a běží a běží. Proto jsem za půl hodiny na Pěticestí abych opět dlouhým sjezdem sjel do údolí. Následné stoupání je asi ještě horší, ale jede se jen skůtrem projetou cestou a to mě baví. Než se pokochám dalším sjezdem mezi stromy přijíždím ke kostelu u Matouše a do cíle dnešního dne mi schází posledních půl kilometru po sjezdovce.


Do cíle dojíždím spokojený a i pejskové vrtí spokojeně ocásky. Ví že je nyní čeká vyhřáté auto a nějaká ta odměna za dnešní práci. I já se jdu později odměnit do restaurace a ve společnosti ostatních musherů pokračujeme v bujarém veselí až do pozdních hodin.

Jak jsem volil prezidenta :)

31. ledna 2013 v 18:10

Drsní musheři slavili dojezd závodu, prezident není jejich gusto

26. ledna 2013 20:58
Jen třicítka ošlehaných mužů a žen dokončila v sobotu extrémní závod psích spřežení Šediváčkův long v Deštném v Orlických horách. Kdyby prezidenta vybírala tahle drsná parta, Miloš Zeman by se funkce nedočkal.
Musher Roman Habásko (vlevo) přebírá od ředitele závodu Pavla Kučery cenu za první místo v kategorii LT2 na Šediváčkově longu, na druhém místě Švýcarka Janine Eichmann, na třetím Ital Roberto Finazzer (26.1.2013).| foto: Štěpánka Tůmová,MF

Nasněhua pod noční oblohou volili v pátek musheři nového prezidenta. Volební komisaři za nimi museli dojet z Orlického Záhoří na bivak u Bedřichovky. Podle závodníků volili skoro všichni čeští jezdci. Zahraničním tuhle atrakci aspoň překládali.
Šediváčkův long v Orlických horách. (23. 1. 2013)
Šediváčkův long v Orlických horách. (23. 1. 2013)
"Čekalo se na dva mushery, kteří se zdrželi na trati. Pro ně dojeli pořadatelé na skútru. Byl tam jen stůl a strašně moc fotoaparátů, přišly dvě paní z volební komise a muž s urnou," popsala volby za hřebenem hor Kateřina Klímová z Volar.

Můj hlas chyběl, litovala

S přítelem si nevyřídili volební průkaz, takže se jen dívali. "Je nám to líto. Teď vidím, že ten můj hlas asi chyběl," řekla musherka, která závodila v Deštném poprvé v turistické kategorii s šesti alaskany a ujela sto kilometrů.
Volby na bivaku rozhodně zapůsobily. "Byli jsme utahaní, ale určitě to bylo nevšední. Komise tam s námi mrzla hodinu," řekl musher Roman Habásko ze severočeských Podbořan, jenž vyhrál jednu z kategorií se svými husky.
"Většina musherů volila Schwarzenberga, takže rád nejsem, jak to dopadlo. Zeman mi nepřijde vhodný pro reprezentování na veřejnosti, nepřesvědčil mě ani dřívější politikou," mínil Habásko.

Zahřívala i medvědice

Většina závodníků přespala na bivaku ve stanech, někteří i pod širýmnebem. Do noci se zahřívali u lamp, kolem půlnoci se šli ještě na chvilku ohřát do srubu.
Tam prý taky padla nějaká ta medvědice, jak se zde říká nápoji smíchanému z různého alkoholu. Ráno se pak budili do patnáctistupňového mrazu.
Celýzávod v Deštném obnášel po etapách 235 kilometrů během čtyř dní a konal se po sedmnácté. Startovalo 112 závodníků, do cíle dojela třicítka musherů a sedm jezdců na biku.
Karel Schwarzenberg vyhrál volby díky musherům i pořadatelům na celé čáře v Orlickém Záhoří i v Deštném. "Tady se o politice nemluvilo. Vedou se spíš diskuse o psech, kdo je čím krmí a podobně," smála se musherka Klímová.

Šediváčkův long 2013

28. ledna 2013 v 20:43 | Roman Habásko
V Jedlové v Orlických horách zněla ozvěna vytí tisícovky psů. Psů netrpělivě čekajících na okamžik kdy jim jejich musher začne oblékat postroje a zapřahat. Nervozitu náhle vystřídá napětí a nedočkavost. Psi se zmítají, vyjí, skáčou do vzduchu a je těžké udržet je jen na malinkou chvilku v klidu. Pak náhle zazní povel startera a spřežení v naprosté tichosti vyráží vstříc dlouhým hodinám strávených na hřebenech Orlických hor.
Po několika měsících příprav a tréninku sedím konečně v autě a odjíždím směrem do Janoviček u Broumova kde se pár dní před Šediváčkem jede závod MR MID na 2x33km. Pro psy to je poslední prověrka a trénink před longem a pro mě radost z jízdy na pěkné a technické trati na lehkých saních. Závod v Janovičkách bez problému vyhráváme a po vyhlášení výsledků a dekorování mistrů ČR odjíždím směrěm do Deštného. Po hodině již stojím u penzionu Kristýna kde nám pořadatel závodu vyhradil téměř VIP místo nedaleko startu a hned za restaurací. I když do startu závodu zbývá několik dní tak je zde již výprava rakouské, francouzké a německé reprezentace čítající cca. 40 teamů. Atmosféra dává tušit že si následující dny odpočinku před závodem společně užijeme. Vždyť musheři jsou veselá kopa a hned po vstupu do restaurace mě vítá velkým objetím jedna z majitelek a hned si musíme dát něco na zahřátí. Po několika pozdravech s přáteli mám pocit že už více zahřívání nesnesu a jdu se podívat na pejsky. Ti se trošku diví místu kde jsou. Po závodě v Janovičkách se mělo jet domů, jako by říkal Cariboo. Po krátkém pomazlení a nakrmení dávám pejsky spát a pro větší pohodu jim v autě poštím topení. Odpočinek v teple jim prospěje a já až půjdu spát nebudu muset zalézat do spacáku.


Po dvou dnech odpočinku je zde den D který nám celý rok odpočítával kalendář na stránkách závodu. Vše co musím vézt v saních je zabaleno a do saní pečlivě poskládáno. Pro jistotu ještě saně jedu zvážit na speciální váhu a z limitu sedmi kg na psa musím dosáhnout minimální váhy 56kg. A jejeda, saně váží skoro 68kg a tak se chystám něco málo váhy vyndat. Mezi tím má přítelkyně Alena obléká psy a já připojuji saně k vypouštěcí karabině, která mi zaručí že psi při zapřahání neodjedou dříve než já stihnu nastoupit. Najednou přibýhá pomocník a prý rychle rychle, na startu na tebe čeká televize a za pět minut bude živý vstup. Daří se nám vše zrychlit a tak za dvě minuty již stojím na startu nachystán před televizní kamerou a ouha, debata Zemana se protáhla a přenos se posouvá o deset minut. Jenže to je start mé kategorie a tak ředitel závodu posouvá náš start o pět minut. Ani na druhý pokus se přenos nekoná, Zeman zase zadrhává a nemůže se zřejmě vymáčknout a tak nastupuji na start a přenechávám svůj post někomu jinému. Psi mezi tím neskutečně řvou a chtějí běžet.


Stojím připravený na startu a najednou zazní povel startéra, třicet sekund, deset, pět ..... a vyrážíme. Ve čtyřech závodních dnech nás čeká 240km s celkovým převýšením 7000 metrů. Start po sjezdovce lemuje asi stovka diváků a všichni nás povzbuzují. Ani moc nemusí, pejskové jsou natěšeni a běží cvalem i do strmého stoupání. Nestíhám běžet do kopce takto rychle a tak naskakuji na saně a jen se vezu. Po několika kilometrech dojíždím jezdce startující dvacet minut přede mnou a docela se do kopců trápí.
Kilometry nám pomalu ubíhají a pejskové mastí že je musím trošku brzdit. Do cíle nám zbývá ještě 50 km a ne zrovna lehkých. Když dorážím na první kontrolní bod Masarykova chata, dávám si čaj a Joy má asi malou krizovku. Jdu k němu a je úplně mimo, asi to trochu přehnal hned v úvodu a teď mu chybí síla. Zkouším do něj dostat trochu teplého čaje a kupodivu ho pije. Po pár kilometrech je již v pohodě a bez problémů doběhne až do cíle první etapy. Tam dojíždíme ještě za světla a hned po obstarání pejsků se jdu vysprchovat a najíst. Moc závodníků tu ještě není a z mé kategorie mě nikdo nepředjel a tak doufám v dobrý výsledek.


Postupně dojíždějí další a další závodníci a v průběžném pořadí jsem v kategorii LT2 8 psů na prvním místě. Spokojený odcházím k pejskům a opět je krmím a napájím. Když se vrátím na Kristýnu mám pocit že se uvařím. Nějak jsem neodhadl vnitřní teplotu a tak opět odcházím odhodit nějaké ty svršky navíc. Večer se samovolně rozjíždí zábava a únava není na nikom téměř znát. Po druhé ranní odcházím spát. Ráno nás čeká 88 kilometrů s čtyř hodinovou pauzou na Bedřichovce v Orlickém Záhoří.

Kam dál